Zaujalo mě: Proč mít vyřešenou minulost

Nedávno mě zaujal článek, který sdílela na sociální síti jedna kamarádka. Po přečtení toho článku jsem tam našel dost věcí, které se týkají i mě samotného, tedy mého osobního života.

Zdroj: http://www.firstclass.cz/2015/01/proc-mit-vyresenou-minulost-o-osudu-prevozniku-kteri-pomohou-a-za-to-plati/#sthash.bQE3vLCZ.dpbs

Proč mít vyřešenou minulost: O osudu převozníků, kteří pomohou a za to platí

Prožívala utrpení. Ošklivě ji opustil.

Schoulila se do mé náruče. Co jí scházelo, to jsem jí dal. Co on neměl, na to jsem dbal. Zamiloval jsem se. Abych zachránil ji i sebe – od samoty.

Byl jsem tak šťastný. Tak užitečný. Tak plný života, obětování se, společných plánů.

— Střih v čase

Kde jsem udělal chybu? Proč mi jednoho dne oznámila, že má jiného? Jak může říct, že jeho miluje a nikdy nemilovala? Vždyť jsme přece byli tak šťastni…

Jak to špatné zvrátit? Jak to dobré vrátit? Jak to celé pochopit?

Čím více nemůžeme najít přesnou odpověď v lidech kolem sebe, tím jistější si musíme být, že je v nás. I v tomto strašném případě, který je normálním osudem převozníků.

Převozník je osoba, která druhého převáží ze břehu na břeh. Urychlí jeho přesun přes řeku, který by jinak trval déle a stál by mnoho sil. Ve vztazích takto převážíme jiné vlastní dřinou od neštěstí ke štěstí. Od bezradnosti k cestě. Od negativní minulosti do pozitivní budoucnosti. A stejně jako převozníci na řekách zůstáváme ve své loďce nakonec sami – jen co pasažér vystoupí na druhém břehu. Být převozníkem je ta nejtěžší profese na světě. Za tu službu totiž neplatí zákazník, ale převozník sám. Svým zdravím, zlomeným srdcem a narušenou důvěrou v lidi, ve vztahy.

Převozníci proklínají nebesa. Domnívají se, že za dobrotu, kterým druhým poskytli, sklidili jen hořkost. Jako kdyby ji z druhých tak dlouho vytahovala, až v nich samotných zůstala a zakysala. Téměř vždy se převozníci ptají, co dobrého na tom celém vlastně bylo. Na všem něco pozitivního je. I na tom, když z Vás někdo udělá převozníka. Že si totiž začnete dávat majzla i bacha, abyste tuto chybu ještě někdy opakovali.

Převoznictví je trestem pro ty, kdo honem vstupují do vztahu s člověkem, který nemá vyřešený ten minulý. Jakmile má srdce jinde nebo pouze na půl cesty k Vám, není to žádný partner. Je-li v této chvíli – snad ze slabosti, snad z touhy po zapomnění, snad z vlastního zlého úmyslu ublížit Vám – zatlačen do pozice partnera, sám nedělá správnou věc. Je totiž odtažen od dveří, které vedou do minulosti a které ještě nestihl zavřít. Ano, ty dveře zůstaly otevřené. A jestliže souběžně otevřeme dveře do budoucnosti, co se stane, milí fyzikové? Nastane průvan. Minulost začne proudit do budoucnosti, do každého dne, který prožíváme. Možná i aniž by to ten druhý chtěl, vzpomínky na předchozí vztah se mu neustále vracejí – je to cítit z jeho temných slov, z nepřítomného pohledu, z objetí, které je chladné, odosobněné. I kdyby se ve vztahu s námi snažil dělat správnou věc, nebude ji dělat správně. Protože jediná správná věc, kterou musí udělat správně, je požádat nás o chvíli času na to, aby se mohl pustit našich rukou a odběhl zabouchnout ty staré dveře.

Dělat správné věci je vždycky důležitější než dělat věci správně. Uvědomme si, že lidé se srdcem v minulosti nepotřebují v našem vztahu líbat správně, objímat správně, prožívat společné víkendy správně. Oni se především potřebují vymanit z toho, co je zranilo. Doléčit si ránu. Chce to čas. Nelze předstírat, že žádná rána už v srdci není, když je. Rozveselit zraněného je možné na chvíli, ne na pořád. Protože nezahojená rána stále bolí. A i když už žádnou ránu očima nevidíme, ona se ještě jizví. Jizvení nebývá vidět. Ale zraněného ukrutně svědí. Rána se tím navždy uzavírá. Ale i jizvení potřebuje čas. Vyplatí se počkat. Teprve hotová jizva bude našemu partnerovi vždycky připomínat, jak zle se k němu někdo zachoval, a už nikdy to nebude chtít opakovat vůči nám či jiným. A hlavně si bude vážit naší podpory – v tom, že dostal čas dořešit si minulost. Bez naléhání. Bez výčitek. Bez přetahování.

Pokud nás trápí, že někdo, na kom nám záleží, kvůli minulosti trpí, ano, stůjme při něm, podporujme ho. Ale nezvedejme ho, pokud o to nepožádá, nevoďme ho k jiné cestě. Nechme ho klečet, vyplakat, nadávat, když to potřebuje. Nechme ho tím vypustit všechno zlé, co v něm předchozí vztah zanechal. Nešpuntujme ho. Ale buďme nablízku. Mějme ruku připravenou. Podržet ho, kdyby padal. Obejmout ho, když se cítí sám. Zvednout tou rukou telefon, když zavolá. Musí vědět, že jsme tu pro něj. Ale pokud bude chtít.

Ta poslední věta je klíčová. I jeho krok k nám musí být volba. Je dobré, aby o té možnosti věděl. Ale kroky k nám aby dělal sám. Jinak se začne cítit jako ve vězení. A z vězení se utíká. Při první příležitosti. K prvnímu člověku.

Až moc dobře vím, čím převozníci procházejí. Když ublížíme psovi, může ztratit důvěru k lidem. Když ublížíme člověku, může ztratit víc – důvěru v lásku. Přitom láska nikdy nezklame, zklame vždycky jen člověk. Zklamání v lásce je jako zmrzlá končetina. Můžeme ji vyléčit, ale ve špatném počasí pořád bolí. Pak máme sklon vyčítat si minulost, hledat na sobě či druhých chyby a zůstávat sami, protože máme dojem, že to bude nejjednodušší řešení. Má-li člověk jenom sebe a zklame se, nerozchází se – zdá se nám. Je to iluze. Potřebujeme druhé. Proto máme ústa – abychom s někým mluvili. Uši – abychom někomu naslouchali. Ruce – abychom někoho objali. Sami sebe tak plně obejmout nedokážeme. A hlavně máme oči, paměť a srdce. Abychom viděli, pamatovali si a už nikdy se tolik nezklamali.

Lidé tak rádi věří, že je někdo zvenčí/shůry zachrání. Ne. Nikdo nás udělá šťastnými tolik, jako my sami. A my neuděláme šťastnými jiné, pokud sami budeme plni negací. Jestliže pro výkon určitých zaměstnání potřebujeme lékařské vyšetření, pak vstup do vztahu by měl být podmíněn vyšetřením srdce – zda v něm nejsou pozůstatky minulosti. Zda je člověk oproštěn od předchozích vztahů natolik, aby mohl začít nový. Bohužel tak daleko ještě zdravotnictví není. Pokud tedy vstupujeme do vztahu s člověkem, který má za sebou těžký vztah, musíme mu věřit, že má minulost vyřešenou. A jeho odpovědností je, aby nám nelhal. Protože pak z nás udělá jen převozníka, kterého uprostřed řeky vyklopí a sám v naší loďce pohodlně dovesluje na druhý břeh. Nemít uzavřenou minulost a udělat z člověka jen převozníka, považuji za nejhroznější citovou vraždu. Na osobě, která mu přišla pomoci.

Jestliže zrovna Vy a zrovna teď prožíváte převoznictví a ten, komu jste odevzdali celé své srdce, Vám s tím srdcem utekl, takže se cítíte uvnitř prázdní, pak pro Vás je určeno mých 6 následujících doporučení.

1) Nedovolte, aby to, co je za Vámi, Vás definovalo

Znám ty hryzavé vnitřní otázky: Kdo vlastně jsem? Zač stojím? Jakou mám vůbec budoucnost? K odpovědi na tyto otázky chybně používáme minulost. Domníváme se, že vše špatné, co se nám stalo, předurčuje naši špatnou budoucnost. Byla by to pravda pouze v případě, kdybychom to, co se nám stalo v minulosti, nepřerušili nebo nezměnili v přítomnosti. Když chceme vyložit budoucnost, nemusíme k věštkyni. Stačí se podívat na své současné činy. Přítomnost vytváří budoucnost.

To, že jsme potkali špatného člověka, vyústí ve špatnou budoucnost jen tehdy, pokud s tím špatným člověkem budeme nadále. Jestliže ovšem už není naší součástí, není důvod domnívat se, že naše budoucnost zůstane špatná.

Vy přesto máte strach? Vždy se můžeme bát, že bolestný vztah se zopakuje i s novým partnerem. Ano, bát se můžeme všeho, čemu umožníme, aby nás lekalo. Na špatné zkušenosti je ale jedna pozitivní věc. Že nás (mnohdy drsnými způsoby) učí, jak tu špatnou zkušenost neopakovat. Dáváme si pozor. Pokud jsme v minulém vztahu zjistili, že gamblerství nebo fetování vede ke zhoršování přístupu partnera, tak se při nalezení nového vhodného objektu budeme mimo jiné zajímat, zda negamblí či nefetuje. Protože jsme poučenější – špatnou zkušeností. Jistě, možná nový partner nebude gambler ani feťák, ale alkoholik. Fajn. Tak si příště dáme pozor i na lahve pod skříní.

Najít hned napoprvé vhodného partnera na celý život je jako trefit jackpot na první pokus. Děje se to. Ale daleko častěji se musíme učit z chyb. Má to jednu výhodu. Alespoň si opravdu skvělého partnera, na kterého jsme se načekali, budeme o to víc vážit.

2) Bubáci nejsou

Uvědomme si, prosím, 3 důležitá fakta:

  1. Co se stalo, už nezměníme. Ale můžeme za tím zavřít dveře. K čemu? Co vzniklo v minulosti, v té minulosti také zůstane. (Rozplyne se první bubák, který nás pronásledoval po nocích.)
  2. Co nám provedl někdo jiný, nemá nic společného s novými lidmi, kteří do našeho života přijdou. (Rozplyne se druhý bubák, který nás pronásledoval po nocích.)
  3. Kdo nám ošklivě ublížil, už nikdy nebude součástí našeho života. (Rozplyne se třetí bubák, který nás pronásledoval po nocích.)

Chceme-li se vypořádat s bubáky ve tmě, nepřivolávejme je do svého života. Nesnažme se vracet, co nefungovalo. Vymažme si telefonní číslo na bubáka, který vyjádřil, jak vnímá naši hodnotu, tím, že nás opustil. Nežijme dokolečka v domněnkách, spekulacích, katastrofických vizích. Na bubáky nic nefunguje lépe než – rozsvítit. Posvítit si na ně. Zjistit, co jsou zač. Obvykle jsou směšní, ubozí, krčí se před pravdou. Vytáčejí se, slibují. A tím zůstávají v naší hlavě.

Kdykoli se obáváme o svou budoucnost, uvědomme si, že žádná budoucnost nás netrápí. Protože žádná budoucnost neexistuje. Vlastně vůbec nic na světě člověka netrápí. To jen člověk sám se trápí. Není to vina okolností, událostí, lidí. Je to vina jen naše. Málo se máme rádi.

Obavy přirozeně patří ke každému člověku, dvojnásob když byl ošklivě zraněn. Je to problém, který je nutné vyřešit, protože jinak v přítomnosti zůstane. Ale pochopme, že nikdo nás neodsoudil. Jen my tvoříme svůj život. Hned teď máme veškeré vlastnosti a možnosti pro to, abychom začali budovat nový, který více odpovídá našim přáním.

Jestliže na nás z alba vypadne společná fotka s tím, kdo z nás udělal převozníka, netrhejme ji. Vystavme si ji. Naučme se bubákům dívat do očí a děkovat jim. To oni nás naučili dávat si pozor, abychom už nikdy neopakovali stejnou chybu. A tudíž: přestat se trápit.

  1. rada: Proč žádný vztah, který špatně skončil, neznamená selhání?

3) Neberte žádné předchozí vztahy jako selhání

Umí novorozeně chodit? Neumí.

Když se učí chodit, padá? Padá.

Naučí se chodit? Naučí. Díky tomu, že padalo.

Když se tedy dítě učí chodit, je pád negativní zkušenost, nebo pozitivní?

Když nás opustí člověk, který si neuvědomoval naši hodnotu a pohrdal jí, je to událost negativní, nebo pozitivní?

Povím Vám jeden statistický fakt: Všechny vztahy, které jsme kdy měli a již nemáme, skončily. Všichni vlastně vypadáme jako historicky neúspěšní lidé. Každému vyšel maximálně jeden vztah, ten poslední. A někdo na ten vítězný vztah ještě čeká.

Také děti, než se naučí chodit, jsou pouze neúspěšné. Vždycky, když se učíme, máme sklon dobu, po kterou jsme sbírali zkušenosti, považovat za ztracený čas. Ale to by byla chyba.

Neúspěch (neštěstí) je jedním z nejúčinnějších způsobů, jak člověka přivést na úspěšnou (šťastnou) cestu. Jsme jako to odrážecí autíčko, které když narazí do mantinelu, otočí se a hledá volnou cestu. Zůstat po naražení do mantinelu stát a naříkat, je hloupost. Přece jsme naopak zjistili další místo, kudy cesta nevede. Jsme tedy blíže cíli, ne dál.

Neexistují neúspěšné nebo zbytečné vztahy. Každá osoba, která v nás zanechá stopu, nám dává životně důležitou lekci, díky níž naše budoucí vztahy budou silnější. Není náhodou, že nejsilnější vztahy mají nakonec lidé, kterým bylo v životě nejvíce ublíženo. Je to jako s bohatnutím. Kdo má průměrný plat, má mnohem menší nutkání hledat příležitosti ke zbohatnutí jako člověk s podprůměrným platem. Proto tolik světových miliardů vyšlo z nuzných poměrů. Protože měli sakramentský důvod změnit svůj život. Průměrní lidé se vždy bojí změny. Bojí se, že by ztratili svůj průměr.

Díky špatným partnerům, kteří se od nás odpojili, máme exkluzivní příležitost najít si lepší. Kdo se spálil, ocení hojivou mast. Kdo zažil hořkost, ocení sladkost. Kdo byl ve vztazích potupen, o to víc si váží férového partnera.

4) Nespěchejte do nových vztahů

Chceme-li se někomu pomstít, udělejme z něj převozníka. Chceme-li zničit člověka, který je ochoten nám pomoci a vše nám obětovat, dovolme mu, aby nás vytáhl z bažiny, umyl, osušil a dobře oblékl – abychom bez rozloučení a poděkování odešli novým směrem.

Nenávidím lidi, kteří vstoupí do našeho života a zapomenou maličkost: říci, že jsou tu jen na skok. Převozníci jsou jediní lidé, které druhé osoby trestají za hříchy třetích bytostí. Převozníci jsou jako motýli. Nic špatného nedělají. Ale nezralé děti jim rády trhají křídla.

V lásce platí dva zákony: Nevěř tomu, kdo Tě klame. A nezklam toho, kdo Ti věří. Lidé, kterým můžeme věřit za všech okolností, jsou ohrožený druh jako někteří motýli. Nepotkáváme je na každém rohu. Jsou velmi vzácní. A zranitelní. Existují, ale ne v takovém počtu, abychom jimi plýtvali.

I když jsme tedy jakkoli zahořklí a pomstychtiví, nehledejme další převozníky. Počkejme, až se srdce oklepe. Dejme mu čas. Vždyť tepe neustále. Tu špínu setřese. Jen potřebuje čas.

A raději brečme my, než bychom za pár měsíců donutili brečet druhé. Lepší je chvíli brečet a pak se – s tím samým člověkem, kterého si pustíme k sobě – celý život smát.

Protože kdykoli se vybrečíme, oči jasněji vidí svět. I lidi, kteří stojí kolem nás.

Mnohdy zjistíme, že mají větší hodnotu než přes hořkost a slzavý závoj v první chvíli vnímáme.

5) Nevyhýbejte se šťastným lidem ani párům

Najděte to, co Vám schází. V první řadě radost. Z maličkostí. Zjistěte, že existuje a i Vy jste jí (výhledově) schopni. Hledejte. Nespěchat do nové náruče neznamená uzavřít se před světem. Naopak, je nutné se otevřít. Pokud do nás někdo nahrnul tolik žluči, že toho, koho jsme milovali, stejně silně nenávidíme, musíme tu žluč z těla vymýt. Sami to často nedokážeme.

Lidi, které ovládají negace, provokuje pozitivno. Nešťastné týrá pohled na šťastné. Je tomu třeba správně porozumět: Není to tím, že by nešťastní lidé byli špatní. Špatno je v nich. Určitě by sami rádi byli stejně šťastni, ale je v nich ještě příliš zla. A zlo z těla vymyjeme jen dobrem. Jak to udělat?

Nic na světě samo o sobě není dobré či zlé. To jen my všem okolnostem a událostem dáváme barvu. Tento náš pohled se ovšem může lusknutím prstu změnit. Jen proto, že nám svět momentálně připadá černý, neznamená, že bychom ho nebyli schopni vidět jinak. Život je totiž takový, jaký ho chceme vidět. Na vlastní trapas se můžeme mračit i smát. Úsměv není nic snadného. Naopak. Snadné je nesmát se. Úsměv vyžaduje stáhnout lícní svaly. Jako bychom tím zvedli stavidla štěstí. Uvolníme hormony, které nám udělají dobře.

S odstupem čase nakonec i smutné události vnímáme s nadhledem. Není to proto, že by se změnily ty události. Je to proto, že se změnil náš pohled.

Spokojení lidé nám ukazují, jak lze stejný svět vidět. Podobně jako úspěšní podnikatelé ukazují, jak lze ve stejném světě jinak využít stejné příležitosti. Všeho, čeho dosáhl druhý, můžeme dosáhnout i my. Jen si to musíme dovolit.

Jen lidé silnější než my nás mohou zvednout. Rádi to udělají. Mnozí si prošli stejným stádiem. Rozdíl mezi námi a nimi je pouze v tom, že oni to špatné neprožívají. Je to proto, že když procházeli peklem, nepřestali jít. Protože když přestanete jít, zůstanete v pekle. Když nechcete, aby Vás špatné pálilo, musíte poodejít od ohniska. Od lidí, kteří tu zradu způsobili. Nevracet se k nim. Naopak, už je nikdy k sobě nepustit.

Máme-li zaprášený koberec, také ho neprášíme doma. Ale venku, na svěžím vzduchu. S lidmi, kteří nám pomohou. Kteří nám ukážou, že není nutné žít ve starém prachu. Že když vyprášíme minulost, bude se nám dýchat lépe.

  1. rada: Jak zpětně přistupovat k těm, kteří nás zradili?

6) Buďme vděčni lidem, kteří nás posunuli – i tím, že nás zradili

Každému člověku můžeme dát druhou šanci. Třetí. Čtvrtou. Bůhvíkolikátou. Ale je to ztráta času. Jednou zjistíme, že nejde žít vedle těch, kteří život s námi odmítají. Nezabedňujme ve vztahu nikdy dveře. Jen ať partner odejde, kdy chce. Až tehdy poznáme, jakou pro něj skutečně máme hodnotu.

Svoboda je vždycky odpovědnost. Svoboda ve vztahu, kde nejsou mříže, je prověrkou síly partnera. Prověrkou řetězu. Každý řetěz je jen tak silný, jak silné jsou jeho jednotlivé články. Nemá smysl se hroutit z toho, že náš partner byl slabý a zradil. Žadonit, aby se vrátil. Více oslabovat své přednosti, obětovat se mu. Protože tím vším ještě více oslabujeme náš řetěz. Článek, který jednou zradil, může zradit kdykoli. Na takových článcích je těžké budovat odolný řetěz. Buďme rádi za slabost, kterou druzí projevili tím, že odešli. Buďme rádi za každý možný den lží, které nám tím ušetřili.

Čas je nejvzácnější komodita v životě. Proto je vždycky lepší být zklamán, než déle slepě doufat. Ostatně indiáni mají krásné přísloví: Když zjistíš, že je kůň mrtvý, je lepší sesednout.

S lidmi, kteří z nás udělali převozníky, byl vztah mrtvý, už když vznikl. Žil jen v naší fantazii. V naší víře. V našem omylu. Pohled tváří v tvář pravdě vždycky bolí. Ale nikdy ne tak jako pohled do nekonečné lži.

Jak budovat vztah? Jak mít čas na druhé i na sebe? Jak překonat nejtěžší momenty, o nichž si myslíme, že už nejsou zvládnutelné? Kdykoli si nevíte rady, mějte po ruce pomocníka. O tom všem je tištěný magazín FC, který nenabízíme v žádné trafice, pouze jej zasíláme zájemcům, kteří vyplní svou adresu zde. Poštovné hradíme my. FC je dostupné jen do vyprodání zásob.

Elektronicky je možné číst FC zde (platí pro čtenáře v zahraničí).

© Petr Casanova 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *